Jaké je postavení piva v české kultuře? Jakou roli v tom hraje sociální rozměr hospod? Zaznamenává pivní tradice i nějaký vývoj? Snad dokonce překotný? A proč by vůbec?

Mladý autor, vysokoškolský student se v dokumentu snaží odhalit, co různé konzumenty piva spojuje, v čem se naopak liší a proč právě pivo a prostředí hospody považují za důležité. Anebo taky ne.

Osoby a obsazení:

Martin je hudebník a cestovatel. Spolu se svou manželkou Veronikou, rovněž hudebnicí a cestovatelkou rádi provozují pivní turistiku, ať už jsou kdekoliv. Aleš provozuje hospodu a minipivovar. A festival svrchně kvašených piv. Alois je student. Pivo konzumuje za účelem socializace. David je bubeník a hospodský štamgast. Andrii je student, na pivo chodí pouze občas, ale právě při jedné takové návštěvě poznal svého nejlepšího přítele. Adam abstinuje. Už rok. A šíří myšlenku, že alkohol je zlo.

Po dokumentu následuje rozhovor (od 23:55). Autora Radima Jauerníka se ptá Jan Hanák, v roli dramaturga a pedagoga Masarykovy univerzity, kde dokument během autorových studií vznikl. Zvuk Jerguš Čermák.

(Tradice velí, že na vrcholu hospodské hierarchie stojí nebo spíš sedí štamgast, jehož idealizovanou podobu popisuje sociolog Jiří Vinopal jako „muže v letech, nejspíše už v důchodu, který je s největší pravděpodobností vyučen a živí, či živil se, manuální prací. Do svého podniku, na své oblíbené místo usedá již pěknou řádku let, přičemž je možné jej tam zastihnout nejméně obden. Právě tuto a žádnou jinou hospůdku navštěvuje hlavně proto, že to má odsud blízko domů, za ta léta už zde každého zná, tyká si s vrchním a chutná mu zdejší pivo. Nijak se nepozastavuje nad náhodou ušmudlaným ubrusem a vlažnou polévku je ochoten kuchaři velkoryse prominout. Chce si zde přece hlavně popovídat s kamarády, zahrát karty nebo zkrátka jen tak strávit čas a popít.“ (Jiří Vinopal: Instituce hospody v české společnosti) Je to skutečný, nebo opravdu jen idealizovaný obrázek? Dějí se v hospodské tradici změny? Není to protimluv?)

Příběhy mladých žen, které přišly v dětství nebo rané dospělosti o rodiče. Vyprávění nejen o ztrátě, ale o různých podobách truchlení a cestách, jak se vypořádat s životem bez mámy nebo táty.

Sirotenky zkoumají hloubku svých emocí, zranitelnost a izolaci, která pramení z toho, že nevíme, jak si být nablízku. Je to návod pro každého, kdo se potýká se ztrátou.

V prvním dílu třídílné série autorka Esther Hyhlíková, studentka druhého ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, zpovídá svou kamarádku Markétu Mikuláškovou, které zemřel otec v jejích desíti letech.

Po úvodu následuje dokument (od 3:10) a rozhovor (od 29:20) krom jiného o tom, jak Esther vnímá vlastní hlas i co přichází v následujících dílech. Ptá se dramaturgyně, dokumentaristka a pedagožka JAMU Tereza Reková. Zvuk Jerguš Čermák.

Zvyšuje se důraz na korektní vyjadřování. Nikoho neurazit a nikomu neublížit. Ale neznemožňuje tento koncept samotnou diskusi? Nedostala se korektnost třeba v umění do předvídatelných schémat?

Jak to vidí nejmladší dospělá generace?

Tlak ve veřejném prostoru stoupá nebo už je možná na samém vrcholu. Novináři si musejí dávat pozor na vhodné formulace, v dětské literatuře dva lvi vychovávají lvíče a tvoří se další a další verze známých příběhů s novým obsazením. Cítíme se svázáni, nebo naopak oceňujeme diverzitu a jsme ochotni ji bránit?

To jsou výchozí otázky debaty vedené na půdě brněnské Masarykovy univerzity. Studentka žurnalistiky Martina Kašná se ptá teoretičky kulturálních a mediálních studií a vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Ivety Jansové a studentky žurnalistiky a filmové vědy Emy Slámové.

Nesouhlasíte? Nemusíte. Jen poslouchejte. Ať víte.

Stretnú sa Ostravčanka, Pražanka a Humenčanka. Nie, nie je to začiatok vtipu, ale začiatok debaty, v ktorej tri vysokoškoláčky rozprávajú o svojich rodných mestách či regiónoch.

Čo si myslia o stereotypoch spojených s Ostravou, Prahou či Humenným? Sú hrdé na svoje rodisko? Čo by na ňom (ne)chceli zmeniť a plánujú sa tam po štúdiu vrátiť?

Debatujú študentky brnenskej Masarykovej univerzity Aneta z Ostravy, Natália z Humenného a Veronika z Prahy. Pýta sa študentka žurnalistiky tej istej univerzity Kristína Kobolková.

Nikotinové sáčky jsou fenoménem doby. ‚Vítejte v nikotinovém světě, ale docela jinak než vaši rodiče. Buďte sví.’ Poslechněte si příběhy těch, kteří svou mladickou nezávislost přežvýkali v závislost, včetně samotného autora.

Nové vábení tabákového průmyslu má i svůj newspeak. Malé sáčky se uchovávají v krabičce, která se nazývá puk. Konzumace těchto sáčků se označuje jako nabíjení. V dokumentárním snímku je tematizována závislost na nikotinových sáčcích, což, jak autor Tomáš Kosina přiznává, je i jeho téma a silný motiv pro dokumentární zpracování. Vedle svědectví závislých předkládá i odborný vhled do problematiky, stejně jako pokus oslovit tabákové společnosti, které svou reklamou poměrně významně cílí na mladší konzumenty s argumenty jisté novosti, výjimečnosti a docela jistě nižší až žádné škodlivosti ve vztahu k běžnému kouření. Zajímavě se zde nabízí i jistá kritika marketingových praktik „obchodníků se smrtí“. Je zajímavé sledovat, jak se s touto výzvou autor popasoval.

Snímek vznikl během Tomášových studií žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě. Následující rozhovor (od 28:10) s ním vede jeho pedagog Jan Hanák.

Angličtina je bezpochyby nová lingua franca, globální univerzální jazyk. Proniká do ostatních jazyků, ovlivňuje je stále víc, alespoň pohledem tuzemským. Zejména u mladé generace to vypadá, že mateřštinu zatlačuje do ústraní.

Jeseníky jsou hory kouzelné, stejně jako drsné, plné přírodních krás i docela malebných vesnic. Ovšem bylo jich ještě před osmdesáti lety o dost víc.

Jednou ze zaniklých vesnic je Adamov u Karlovic. Dnes už jen slovo na mapě. Jaký byl důvod jejího nepříliš přirozeného konce? Mnohé naznačuje původní název, totiž Adamsthal. Obec po staletí utvářeli lidé, jejichž mateřštinou byla němčina a z nichž se po Druhé světové válce stali nepřátelé státu. Museli odejít. Pak přišli noví osídlenci, ze všech koutů republiky, ale ne nadlouho. Za jakých okolností vesnice definitivně zanikla? Jaký je její příběh? Kdo zde žil? Co se na území Adamova děje v dnešní době? Do těchto otázek a snad i odpovědí uvádí autor reportáže Jakub Holler, v doprovodu nadšence do jesenické historie Martina Sklenáře.

Naděje na obnovu? Zdánlivě nepravděpodobné úvahy o zmrtvýchvstání vesnice rozvíjí nejen reportér, ale překvapivě též starostka Karlovic, kam Adamov katastrálně patří.

Reportáž vznikla během autorových studií žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě. Následující rozhovor (od 13:52) s ním vede jeho pedagog Jan Hanák.

Autor: Jakub Holler, pedagogické doprovázení: Jan Hanák.

Jaký je život v severomoravském pohraničí? Jaké perspektivy nabízí mladým lidem toužícím po rozletu? Buď má člověk relativně dostupné bydlení tam nebo přijatelnou práci jinde. Co zvolit?

Mladý autor Martin Pospíšek zkoumá, nebo spíš se sám hledá v životních možnostech, které jsou spojeny s jeho rodným Šumperkem. Toto okresní město přišlo v posledních třiceti letech o šestinu obyvatel, hlavně z důvodu nedostatku atraktivní práce a dost možná i uspokojivé životní perspektivy. Mladí lidé odcházejí.

Autorský rozhlasový dokument přináší příběhy a názory mladých lidí, kteří se v Šumperku narodili a z města odešli a někteří překvapivě i vrátili a zároveň pohled rodiče, který celkem jasně vnímá, chápe a snad i podporuje, že jeho vlastní děti na návrat ani nepomýšlejí. Je to smutné? Je to pochopitelné? Prostě vývoj nezastavíš? Jak žít na periférii?

Snímek vznikl během Martinových studií žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě. Následující rozhovor (od 25:50) s ním vede jeho pedagog Jan Hanák.

Autor: Martin Pospíšek, dramaturgie: Martina Pouchlá, pedagogické doprovázení: Jan Hanák.