Jaké je postavení piva v české kultuře? Jakou roli v tom hraje sociální rozměr hospod? Zaznamenává pivní tradice i nějaký vývoj? Snad dokonce překotný? A proč by vůbec?

Mladý autor, vysokoškolský student se v dokumentu snaží odhalit, co různé konzumenty piva spojuje, v čem se naopak liší a proč právě pivo a prostředí hospody považují za důležité. Anebo taky ne.

Osoby a obsazení:

Martin je hudebník a cestovatel. Spolu se svou manželkou Veronikou, rovněž hudebnicí a cestovatelkou rádi provozují pivní turistiku, ať už jsou kdekoliv. Aleš provozuje hospodu a minipivovar. A festival svrchně kvašených piv. Alois je student. Pivo konzumuje za účelem socializace. David je bubeník a hospodský štamgast. Andrii je student, na pivo chodí pouze občas, ale právě při jedné takové návštěvě poznal svého nejlepšího přítele. Adam abstinuje. Už rok. A šíří myšlenku, že alkohol je zlo.

Po dokumentu následuje rozhovor (od 23:55). Autora Radima Jauerníka se ptá Jan Hanák, v roli dramaturga a pedagoga Masarykovy univerzity, kde dokument během autorových studií vznikl. Zvuk Jerguš Čermák.

(Tradice velí, že na vrcholu hospodské hierarchie stojí nebo spíš sedí štamgast, jehož idealizovanou podobu popisuje sociolog Jiří Vinopal jako „muže v letech, nejspíše už v důchodu, který je s největší pravděpodobností vyučen a živí, či živil se, manuální prací. Do svého podniku, na své oblíbené místo usedá již pěknou řádku let, přičemž je možné jej tam zastihnout nejméně obden. Právě tuto a žádnou jinou hospůdku navštěvuje hlavně proto, že to má odsud blízko domů, za ta léta už zde každého zná, tyká si s vrchním a chutná mu zdejší pivo. Nijak se nepozastavuje nad náhodou ušmudlaným ubrusem a vlažnou polévku je ochoten kuchaři velkoryse prominout. Chce si zde přece hlavně popovídat s kamarády, zahrát karty nebo zkrátka jen tak strávit čas a popít.“ (Jiří Vinopal: Instituce hospody v české společnosti) Je to skutečný, nebo opravdu jen idealizovaný obrázek? Dějí se v hospodské tradici změny? Není to protimluv?)

Příběhy mladých žen, které přišly v dětství nebo rané dospělosti o rodiče. Vyprávění nejen o ztrátě, ale o různých podobách truchlení a cestách, jak se vypořádat s životem bez mámy nebo táty.

Sirotenky zkoumají hloubku svých emocí, zranitelnost a izolaci, která pramení z toho, že nevíme, jak si být nablízku. Je to návod pro každého, kdo se potýká se ztrátou.

V prvním dílu třídílné série autorka Esther Hyhlíková, studentka druhého ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, zpovídá svou kamarádku Markétu Mikuláškovou, které zemřel otec v jejích desíti letech.

Po úvodu následuje dokument (od 3:10) a rozhovor (od 29:20) krom jiného o tom, jak Esther vnímá vlastní hlas i co přichází v následujících dílech. Ptá se dramaturgyně, dokumentaristka a pedagožka JAMU Tereza Reková. Zvuk Jerguš Čermák.

Zvyšuje se důraz na korektní vyjadřování. Nikoho neurazit a nikomu neublížit. Ale neznemožňuje tento koncept samotnou diskusi? Nedostala se korektnost třeba v umění do předvídatelných schémat?

Jak to vidí nejmladší dospělá generace?

Tlak ve veřejném prostoru stoupá nebo už je možná na samém vrcholu. Novináři si musejí dávat pozor na vhodné formulace, v dětské literatuře dva lvi vychovávají lvíče a tvoří se další a další verze známých příběhů s novým obsazením. Cítíme se svázáni, nebo naopak oceňujeme diverzitu a jsme ochotni ji bránit?

To jsou výchozí otázky debaty vedené na půdě brněnské Masarykovy univerzity. Studentka žurnalistiky Martina Kašná se ptá teoretičky kulturálních a mediálních studií a vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Ivety Jansové a studentky žurnalistiky a filmové vědy Emy Slámové.

Nesouhlasíte? Nemusíte. Jen poslouchejte. Ať víte.