O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem.

Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem.

V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury.

To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?

Voda je nezbytným prostředím nám známého života. I proto patří k základním symbolům literatury, stejně jako teologie. Přičemž symbol není něco jako, ale viditelné znamení neviditelné reality.

Další z telefonátů nakonec překvapivě není ani telefonát, protože Martina přijela za Janem do Brna. A přivezla svého manžela, biochemika Martina. A nahrávku svého rozhovoru s Alenou Trančíkovou, expertkou na vodu z Bratislavské vodárenské společnosti. A taky vodu samu, v podobě, jak sama řekla, velkého „slejváku“. A aby toho nebylo málo, celé se to odehrálo na Medarda, přičemž my samozřejmě nejsme pověrčiví. Ani trošku.

Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Neboli když 8. června prší, prší i dalších čtyřicet dní, vysvětluje pranostiku umělá inteligence. A dodává, že jde o pověru, protože to ne vždy platí. Tak teď už to víme.

Lidově zpověď, odborně svátost smíření. S kým se člověk smiřuje? Podle Jana sám se sebou a se svou vznešeností, kterou sebestředností zabíjí. Martina kontruje, že jsou viny, které smířit nelze.

Mezinárodní či světový den dětí, den růží či květin. Tyto různé názvy se pojí s poměrně novodobým svátkem dětí. Ale proč je slavit? Po většinu známých dějin byly na dně společenského žebříčku.

Co všechno znamená pro člověka nejstarší pěstovaná a šlechtěná květina? Růže rozporuplná. Na pohled vábivá krása květů a jen o kousek níž bolest trnů.

Růže voňavá, růže historická, růže Geschwindova, růže léčivá, růže šáronská, růže mystická, růže symbolická. Růže v rozetách katedrál, růže v literatuře, poezii, v meditaci růžence, růže jako symbol ženy a mezi nimi zejména Marie Nazaretské. V moderní době vrátil růži duši Antoine de Saint-Exupéry ve svém dost osobním vyprávění o Malém princi.

Do dalšího ze svých telefonátů Martina s Janem přizvali Janu Hutťanovou ze Slovenského národního muzea, protože řeč bude také o tamní aktuální výstavě šlechtitelů růži.

Je k neuvěření, jak kreativní je Země. Je k neuvěření, že člověk přes svůj kořistnický přístup k ní stále tak úplně nezapomněl, že svou inteligencí a snad i moudrostí má Zemi rozvíjet a dál tvořit. No ano, je to věc víry.

V dalším z telefonátů Martiny a Jana bude řeč krom dalšího o stvoření světa poezií či tancem Stvořitele, o povolání člověka k bytí uměleckým aktem, o jeho uvedení do role pastýře Země, a taky třeba o želvě a vřískajícím psu na zahradě u Šimkovičů. Jako host se tentokrát objeví umělkyně a kurátorka Zuzana Janečková.

Martina umí překvapit. Dá se na to vůbec odpovědět? Možná by věděl jeho souputník Stalin. Měl dost podobné vidění světa a za mlada studoval v kněžském semináři. Ale dost sarkasmu.

Je osmdesát let po poslední světové válce. Její konec se slaví osmého máje. Nebo devátého. A není to jedno? Hlavně přece, že skončila. No tak docela jedno to není, když na druhém z těch čísel tolik bazíruje skomírající mocnost, která stále touží po světovládě, jako i za té poslední světové války. Přihlášení se k osmému nebo devátému tak dostává značně symbolický význam. Slavíme konec války, víru v život? Nebo přehlídku síly chtivé zmocnit se všeho, co se jí namane?

Společnost Martiny a Jana v tomto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem rozšíří novinářka Soňa Gyarfašová spolu s pamětníky války Branislavem Tvarožkem a Pavlem Friedem.

Svátek lásky nebo práce? Co si vybrat? Dost možná má práce a láska k sobě blíž, než by se zdálo na první pohled.

Bez práce nejsou koláče. Nebo spíš chléb, který v naší kultuře představuje základní obživu. Neznamená ale práce mnohem víc? Životní naplnění, seberealizaci i službu společnosti, ba i vesmíru. A co třeba práce na vztahu?

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj,“ uvádí Karel Hynek Mácha romantický epos Máj, svou nejvýraznější literární práci, krom jiného o tom, že láska není tak docela zadarmo.

Práce šlechtí.

Dravě kapitalistická společnost devatenáctého století vyvolala prudkou reakci těch, kteří tahali za kratší stranu provazu, dělníků plně závislých na vlastnících výrobních prostředků, stejně jako intelektuálů, kteří si uvědomovali neudržitelnost tohoto stavu. Mnohem dál než Karel Marx šel tehdy papež Lev XIII., protože práci chápal komplexně i jako spirituální koncept, který se uskutečňuje skrze konkrétní vztahy. Definoval například spravedlivou mzdu v podobě, která se v naší poměrně bohaté a sociálně solidární společnosti nenaplňuje ani dnes.

K telefonátu mezi Bratislavou a Brnem přizvala Martina tentokrát slovenského odboráře a spoluzakladatele občanského sdružení Pracujúca chudoba Jána Košče.