Svátek lásky nebo práce? Co si vybrat? Dost možná má práce a láska k sobě blíž, než by se zdálo na první pohled.

Bez práce nejsou koláče. Nebo spíš chléb, který v naší kultuře představuje základní obživu. Neznamená ale práce mnohem víc? Životní naplnění, seberealizaci i službu společnosti, ba i vesmíru. A co třeba práce na vztahu?

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj,“ uvádí Karel Hynek Mácha romantický epos Máj, svou nejvýraznější literární práci, krom jiného o tom, že láska není tak docela zadarmo.

Práce šlechtí.

Dravě kapitalistická společnost devatenáctého století vyvolala prudkou reakci těch, kteří tahali za kratší stranu provazu, dělníků plně závislých na vlastnících výrobních prostředků, stejně jako intelektuálů, kteří si uvědomovali neudržitelnost tohoto stavu. Mnohem dál než Karel Marx šel tehdy papež Lev XIII., protože práci chápal komplexně i jako spirituální koncept, který se uskutečňuje skrze konkrétní vztahy. Definoval například spravedlivou mzdu v podobě, která se v naší poměrně bohaté a sociálně solidární společnosti nenaplňuje ani dnes.

K telefonátu mezi Bratislavou a Brnem přizvala Martina tentokrát slovenského odboráře a spoluzakladatele občanského sdružení Pracujúca chudoba Jána Košče.

"Bratři a sestry, dobrý večer. Víte, že povinností konkláve bylo dát Římu biskupa. Zdá se, že mí bratři kardinálové pro něj šli až na konec světa.“

Nenucený vtip prvních slov nově zvoleného papeže Františka z balkonu svatopetrské baziliky dával tušit, že mnohé bude odteď jinak. A bylo. Po celých dalších dvanáct let.

Co znamenal tento výjimečný člověk pro Jana? A znamenal vůbec něco pro Martinu? Papež je nejvyšší představený katolíků, přesto zcela zjevně zasáhl mnohem širší spektrum lidí. A Martina není výjimkou. Čím to je? Jeho lidskostí, autenticitou, blízkostí? Patrně nezasahovalo to, že byl papež, ale že to byl zrovna on, člověk František. Otevíral i lidem nevěřícím duchovní rozměr bytí? Také o tom je mimořádný díl podcastu Neverím, v premiéře den před slavností Františkova pohřbu.

Smysl nehledejme v utrpení, v něm žádný smysl není, píše teolog Aleš Opatrný. Ale hledejme smysl života, i když se odehrává v utrpení. Jaký je smysl smrti? A jak se k této životní nevyhnutelnosti postavit?

Proč se smrti tolik lidí bojí, že se dnes u nás možná většina pohřbů odehrává bez obřadu? Dá se smrti utéct, když se o ní přestane mluvit? No dobře, tak nedá, ale proč ji adorovat? A nedělají právě to křesťané na Velký pátek?

K dalšímu z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem Martina s Janem přizvali mladou ženu Romanu Odstrčilovou, která v pohřebnictví vidí své poslání. A pokud snad při tom někoho napadne děsivá postava Karla Kopfrkingla z Fuksova Spalovače mrtvol, tak ne, je to docela jinak. Není třeba se bát.

Jan Amos Komenský je nejčastěji nazýván učitelem národů. A výtečným pedagogem skutečně byl, nejen na svou dobu. Ale šlo mu skutečně jen o to? Neměl mnohem větší ambice směrem k uspořádání společnosti, v níž žil?

Jeho sedmnácté století bylo roztříštěné válkami pod vlajkami znepřátelených náboženských vyznání. Není divu, že akcentem své tvorby směřoval k všenápravě věcí lidských.

Nejen pedagogický, ale duchovní odkaz tohoto moravského rodáka se dlouho po jeho smrti rozšířil po celém světě. Jak je možné, že o Moravě, kterou mnohdy nechtějí znát ani Češi či Slováci, vědí docela důkladně v subsaharské Africe? Jak se stalo zemi, která nikdy neměla své kolonie, chtělo by se říci Bohu díky, že se dnes za Moravany označují i domorodí Afričané zelených savan se slony, žirafami a lvy? Ano, Komenský v tom hraje podstatnou, jakkoliv nepřímou roli.

Martina se reportážně vypravila za mladými divadelníky do malokarpatského Pezinku. Jan o kousek dál do východní Afriky. Krom jiného o souvislostech těchto světů spolu v dalším ze svých pravidelných telefonátů debatují. Nedlouho po 433. narozeninách hlavního jmenovatele toho všeho, původem Moravana, jazykem Čecha a povoláním teologa, jak sám sebe označoval. Jan Amos Szeges Nivnický, po otci nazvaný Komenský. I tak se podepisoval.

V nejstarším dochovaném rukopisu napsal devatenáctiletý Jan (1611): „V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel.“

Jaký byl postoj kněží ke komunistické diktatuře? Klasická Gaussova křivka. Na jedné straně řada hrdinů v disentu, vězněných i umučených. Uprostřed mohutná šedá zóna. Na druhé straně kolaboranti. A úplně na kraji mimořádně podivná skupina agentů tajných služeb infiltrovaných mezi kněze.

Jde ale o kněze, od nichž se oprávněně čeká větší morální integrita. Neměla by ta Gaussova křivka být méně klasická? Jak je možné, že vůbec někdo takový existoval? A jak se k tomu staví církev?

Mezi kněze v této celkem odpudivé dvojroli patřil v českých zemích například Karel Simandl, Blažej Müller či František Jindřich Holeček. Všichni jsou hodnoceni kontroverzně, možná i proto, že vnitřně rozpolcení i byli. Na jedné straně udávali a aktivně spolupracovali s komunistickou rozvědkou, ale dokázali udělat i dobrou práci. Blažej Müller dokonce pomohl kněžskému disidentovi Ladislavu Heryánovi. Podstatně víc kněží však dostal do kriminálu. Pochopitelně jejich příběhy nejsou stejné, ale jedno stejné zjevně je, totiž schizofrenní život dvou tváří, což je patrně pokřivilo natolik, že s utajením své historie pracovali v církvi na mnohdy vysokých postech i po pádu komunistické totality. Jakoby nic. Dokud se na to veřejně nepřišlo.

Před pěti lety měl premiéru pozoruhodný slovenský film Služobníci. „Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti.“ (Aerofilms)

Martina v telefonátu s pořadovým číslem 007 přizvala k rozhovoru Ivana Ostrochovského, režiséra filmu Služobníci, ale řeč bude také o kolaborujícím biskupovi Josefu Vranovi, o němž veršoval Ivan Magor Jirous, o kapitulním vikáři s láskou k luxusním autům Zoltánu Belákovi, o agentu komunistické rozvědky Františku Jindřichu Holečkovi, ale též o orientalistovi v tajných diplomatických službách Aloisi Musilovi. Jde-li o posledně jmenovaného, tak ano, dá se mluvit o kněžích v tajných službách vlády, jejichž působení bylo pozitivní. Možná dost záleželo na tom, jaká vláda to byla. Anebo ne?

Do konce druhé světové války tvořili podstatnou část obyvatel Československa Němci. V českých zemích to byla skoro třetina. Jenže do poloviny devatenáctého století se lidé v kosmopolitní střední Evropě definovali spíš příslušností k zemi. Nacionalismus, jak ho známe dnes, převálcoval Evropu až pak.

Tak třeba na Moravě, když začali buditelé národnostně burcovat lid, místní zpravidla nerozuměli otázce po nacionální příslušnosti a odpovídali: „My jsme zdejší.“ A když buditelé nepřestávali s otázkami, odpovídali: „My jsme Moravané.“ Nebo: „Wir sind Mähren.“ Zpravidla v nějaké formě místního dialektu.

O takzvaných sudetských Němcích už toho bylo namluveno a napsáno dost. I to, že od vrcholného středověku osídlovali zejména málo úrodné hory, kde dosud nikdo nežil. Ale víte něco o Němcích v úrodných oblastech jižní Hané nebo slovenského Podunají? Kde se tam vzali?

V telefonickém rozhovoru bude tentokrát poměrně hustě zalidněno. Vedle Martiny a Jana také sourozenci Siegelovými, sourozenci Bačovskými, paní Hucíkovou a paní Kutscherauerovou. Všechny bez výjimky spojuje to, že na Slovensku či v Česku obývají místa po Němcích. Nebo sami Němci jsou. A jsou?

Staří Řekové, když rozlišovali různé způsoby času, formulovali je v pojmech chronos a kairos. Co to znamená? A má-li časová osa svůj začátek, má i konec. Definitivní tečku? Dovršení? Naplnění? Kdo zemře dřív, než zemře, až zemře, nezemře. I o tom je řeč.

Začátkem astronomického jara se Martina a Jan v telefonátu mezi Bratislavou a Brnem baví nejen o počasí a probouzející se přírodě, ale inspirováni tímto milým časem otvírají téma času samotného, jeho naprosto určujícího vlivu na existenci v tomto vesmíru a zároveň i téma značné relativity času v lidském životě.

Ke svému rozhovoru tentokrát přizvali meteoroložku Nikoletu Hruškovou a učitele Zdeňka Šašinku.

Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.

Šestaosmdesáté výročí vzniku totalitního Slovenského státu v čele s prezidentem a zároveň knězem Jozefem Tisem otevírá otázky, jak je možné, že kněz podlehne pokušení, že spasí lid i za cenu zla. Jak se s tím srovnává jeho svědomí?

Jozef Tiso není jediným případem kněze-politika, ale zcela ojedinělým v tom, že i během prezidentství zůstal v aktivní kněžské službě, a přitom vládl státu se zcela nemorální ideologií. Byla to těžká doba? Bylo třeba činit rozhodnutí v rámci možného? Ale jak mohl kázat o lásce a milosrdenství a přitom posílat své občany na smrt?

Podepisoval rozhodnutí o transportech Židů a možná hned vedle měl Bibli s Ježíšovými slovy: „Pryč ode mne, vy zlořečení. Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě. Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“

Jak se člověk dostane do tak schizofrenního postoje?

A jak si vůbec křesťan může myslet, že následuje svého striktně apolitického Mistra tím, že jeho učení používá v politickém boji? Proč se kupříkladu americký ministr zahraničí Marco Rubio ukazoval s obřím popelečním křížem na čele, když v televizním vystoupení na Fox News mluvil o postoji Spojených států k rusko-ukrajinské válce? Co tím teatrálním gestem chtěl vyjádřit? Přičemž v tomto zdaleka není jediný.

V telefonickém rozhovoru mezi Martinou a Janem promluví i historik Miloslav Szabó a teolog Karel Skalický.

Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.