Znáte ten pocit, když se v noci zadíváte na hvězdy a najednou si člověk připadá úplně maličký? Přesně v tomto okamžiku se podle religionistů rodí náboženství. Nebe umí něco, co nic jiného na světě: zároveň nás děsí i přitahuje.

A to je jen začátek. Ptáme se, kam se vlastně díváme, když se modlíme – proč zvedáme oči vzhůru, i když víme, že Bůh nesedí na oblaku. Co se stalo s vírou, když věda nebe rozebrala na atomy. A proč je největší twist celé Bible schovaný až na poslední stránce: do nebe se nakonec nestoupá. Nebe sestupuje sem k nám, na zem.

Po tomhle dílu se nahoru budete dívat jinak. V čase padajících perseidů a částečného zatmění slunce se ptáme, proč je nebe tak mocné?

Tentokrát jsme scénář nepsaly my – napsali jste ho vy. Už nějakou dobu sbíráme Vaše otázky a v tomhle dílu jsme si sedly a odpovídáme na ně. Tentokrát Vás nečeká jedno téma, ale klademe si dotazy, které vás doopravdy zajímají a přinášíme naše nejupřímnější odpovědi.

Tento díl jsme natočily spolu s Vámi. Děkujeme za to. A pokud Vaše otázka nenazněla - pište nám dál, rády se k tomuhle formátu vrátíme.

A příště už zase klasický díl. Krásné léto přejeme, tým Teoložky.

Jsem tam, kde mám být? Máme ve zvyku ptát se na práci, na vztah, na cíle a přání - ale Bible nás vezme úplně jinam. Bůh se totiž jmenuje JSEM (kniha Exodus 3,14). A potkat se s ním můžeme jen tam, kde umíme říct „i já tu teď jsem“. Tedy v přítomnosti.

Tenhle díl je o tom, proč odpovědí na otázku „kde mám být?“ není zeměpis ani životní plánování, ale kvalita naší přítomnosti. Provedeme vás biblickými příběhy od Adama schovaného v křoví až po prázdný hrob, do kterého byl uložen Ježíš. Zkusíme se zaměřit na to, že s Bohem (a nakonec i sami se sebou) se nemíjíme kvůli špatné adrese, ale proto, že jsme hlavou často jinde než tělem. A že „být na svém místě“ není něčím, čeho se jednou provždy dosáhne, ale opakovanou cestou, sám k sobě…