U příležitosti 80. výročí ukončení druhé světové války se v květnu na českém velvyslanectví ve Vídni uskutečnil vzpomínkový večer s přednáškou a výstavou „Krieg ist vorbei. Niemals vergessen!“. Připomněl nejen historické milníky, ale i osobní osudy vídeňských Čechů, kteří čelili perzekuci nebo se zapojili do odboje.

Emma, Mara a Anežka jsou tři české zpěvačky, které patří k dětskému a mládežnickému sboru vídeňské Volksoper. Každá má vlastní hudební cestu, ale všechny spojuje disciplína zkoušek, radost ze společného zpěvu a možnost vystupovat na velkých scénách. Sestry Emma a Mara se už prosadily i v hlavních rolích muzikálů a operet, Anežka získává zkušenosti třeba v opeře „Hänsel und Gretel“.
Hudba je pro Emmu, Maru i Anežku víc než záliba. Je to cesta, na které objevují vlastní hlasy a učí se, že opravdová síla vzniká ve chvíli, kdy jejich zpěv splyne v jeden celek.

„Vyjeli jsme jedním autem, měli jsme v kufru pár letních věcí, co jsme potřebovali na dovolenou a víc nic. Tady jsme začínali úplně nanovo,“ vypráví o své cestě do Vídně Sabina Eimer. Z jižních Čech emigrovala společně se starší sestrou a rodiči v polovině 80. let minulého století.
Když v roce 2010 Sabina Eimer nastupovala na pozici ředitelky české školky ve Vídni, vracela se do důvěrného prostředí. Sama totiž na Sebastianplatzu vychodila tenkrát obecnou a hlavní školu. Na období osmi let strávené s českými spolužáky a pedagogy vzpomíná velmi ráda.

Anna-Marie Kroupová z Institutu dějin umění na Vídeňské univerzitě právě dává dohromady svou další vědeckou práci, tentokrát doktorskou, jejímž těžištěm jsou zkušenosti a umělecká produkce studentek a studentů ze zemí globálního Jihu, kteří v 70. a 80. letech minulého století působili na Akademii výtvarných umění v Praze.

Dříve ji lákala profese sportovní novinářky, ale to jen do té doby než ji začalo fascinovat výtvarné umění jako takové. Anna-Marie Kroupová je právě na doktorském studiu oboru dějin umění na Vídeňské univerzitě. Vedle svého bádání na katedře pro výzkum kulturního dědictví také vyučuje a rovněž pracuje v Belvederu, kde je editorkou tamního vědeckého časopisu.

Beáta Hechtová je ceská výtvarnice, která ve svých obrazech propojuje realitu s vnitrními krajinami a skrytými významy. Její práce není jen estetickým zážitkem, ale také pozvánkou k tichému zamyšlení nad sebou i svetem kolem.
Narodila se v Praze, dnes žije a tvorí ve Vídni. Ve své tvorbe kombinuje spirituální symboliku s digitální estetikou, krajinu s mestem, cloveka s tím, co ho presahuje. Její obrazy otevírají dvere do možných svetu na hrane mezi utopií a dystopií.

Pokud jste náš český magazín poslouchali minulý týden, tak jste měli již možnost seznámit se s historikem Luďkem Němcem, doktorantem Vídeňské univerzity. V první části rozhovoru jsme se věnovali především šlechtickému rodu Schwarzenbergů a mimo jiné i tomu, jak se jim podařilo zůstat v popředí společnosti na mnoha úrovních svých životů i v během nelehkých historických etap na území dnešního Česka a Rakouska. Jedním z dalších témat bylo také působení Luďka Němce ve vídeňském Böhmerwaldmuseu.

Ještě před začátkem léta jsem jej zastihla v jeho kanceláři na Institutu východoevropských dějin. Za téma své disertační práce si zvolil dějiny rodiny Schwarzenbergů v letech 1888–1947/1948, což mělo hned několik důvodů. Jedním z nich byly pracovní zkušenosti ze známého jihočeského zámku, dřívějšího majetku Schwarzenbergů.

Velkým tématem, které už několik let tvoří jádro jeho výzkumu, je historický vývoj šlechtického rodu Schwarzenbergů v průběhu bouřlivých změn politických systémů na území dnešního Česka a Rakouska.

S historikem z Vídeňské univerzity Ludkěm Němcem jste se mohli seznámit již během květnového Dráťáku věnovaného vídeňskému Böhmerwaldmuseu, kde se aktivně angažuje. Kromě toho působí na Institutu východoevropských dějin v rámci projektu týkajícího se české šlechty v meziválečném období.